GEISHA NEBO GEIKO? MAIKO NEBO HANGJOKU?

Geisha nebo geiko? Maiko nebo hangjoku? V čem je rozdíl a jak je to vlastně správně? Malý průvodce názvoslovím tajemného "světa květů a jív", světa květinových čtvrtí hanamachi se může hodit.

Pojmenování geiko se používá v Kjótu a znamená ve volném překladu (v japonštině jsou to dva znaky) dítě + umění. Geiko je již dívka připravená zvládat svou profesi společnice samostatně. Zatímco maiko, tedy učednice, název používaný také v Kjótu, znamená (psáno ve dvou znacích) dítě + tanec, volně přeloženo malá tanečnice. Na rozdíl od Kjóta se v Tokyu používají názvy geisha, ve znacích psáno jako přítomnost + umění, a pro učednice název hangjoku, ve znacích poloviční + drahokam, tedy ještě ne zcela vybroušený vzácný kámen.

Než se z nevýrazné kukly vylíhne nádherný motýl, než se z mladičké učednice stane skutečná gejša, uplyne mnoho let a cesta je to opravdu náročná a plná osamění. Dříve se při uvádění gejši začátečnice do světa dospělých žen, tedy skutečných gejš, prováděl obřad mizuage, zbavení panenství. Matka domu rozhodovala o vhodném načasování pro uvedení učednice do dospělosti podle toho, jak byla která dívka připravena. Našla bohatého patrona, který za dohodnutou cenu získal právo první noci. Šlo o společenskou událost, která se nijak neutajovala. Následnou změnou účesu dávaly pak gejši svůj nový statut veřejně najevo. Pro mladičké učednice byl tento obřad ovšem velmi stresující událostí, patronem bývali zejména staří a majetní muži, dívky tehdy podstupovaly obřad zcela nepřipravené a s minimem informací o sexualitě. Název mizuage se zachoval dodnes, ale jde již jen o rituál změny v účesu a odívání. Dražby panenství byly sice v Japonsku postaveny mimo zákon v 60. letech minulého století... přesto se ale do 90. let stále praktikovaly.

Nejstaršími a nejproslulejšími květinovými čtvrtěmi tzv. hanamachi jsou Asakusa a Yoshiwara v Tokyu, historicky první zábavní čtvrti vymezené pro společenské nešvary, s oficiálním povolením, bohémský svět umělců, intelektuálů, gejš i kurtizán. V Kyotu pak čtvrť Gion, Kobu, Higashi, Miyagawa-cho, Ponto-cho. V těchto květinových čtvrtích jsou koncentrovány kromě domů okiya, v nichž gejši žijí, a čajoven ochaya, do nichž docházejí bavit své klienty na večírky, i veškeré služby pro gejši, od škol pro jejich uměleckou přípravu, přes kadeřníky, parukáře, výrobce vějířů a obuvi, malířů kimon atd.

Svět gejš je světem tradičních umění. Je-li gejša tanečnicí musí ovládat mimiku, choreografii, ruce, vějíře. Je-li hudebnicí pak musí ovládat řadu hudebních nástrojů, šamisen, koto, kocuzumi, taiko, fue. Gejša může být také zpěvačkou nebo praktikovat umění čajového obřadu a ikebany. Je to právě znalost umění, které ji odlišuje od obyčejných společnic. Jejich vystoupení jsou vždy na vysoké umělecké úrovni.

Svět gejši je ale také světem umění konverzace a psychologie. Gejši ručí za úspěch večírku, ručí svou pověstí a v sázce jsou tak jejich budoucí zakázky. Musejí být schopny konverzovat téměř s kýmkoliv a o čemkoliv. Současnými klienty bývají státníci, členové jakuzy, vzdělaní akademici, vysoce postavení úředníci, obchodníci i bohatí zahraniční turisté. Pobavit se na večírku musí každý z hostů! Smíšené skupiny hostů (muži, ženy) nejsou rozhodně výjimkou. Všeobecný přehled nestačí, znalosti psychologie jsou nezbytné, s každým klientem je nutno jednat jinak. Znalost lidské povahy pomáhá udržovat atmosféru večírků a případně zklidňovat hrozící výměny názorů.

Gejša je iluzí... iluzí dokonalé ženy. Proto pečlivě volí oděv, výrazné líčení i stylizaci jazyka. Na setkání s významnými klienty se předem připravuje, vyhledává a studuje si o nich informace i širší souvislosti. Být gejšou není lehké a cesta na výsluní je dlážděná léty přípravy a následného sebezdokonalování.