KARAKURI NINGJÓ...  MECHANICKÉ LOUTKY ZE 17. STOLETÍ SERVÍRUJÍ ČAJ

Před pár lety jsem dostala za úkol od svého korejského zaměstnavatele z oboru automotive vytvořit zajímavou úvodní sekci školení Karakuri Kaizen pro kolegy z výrobních oddělení české a slovenské pobočky. Ano, korejského zaměstnavatele. Proč se o tom tedy zmiňuji v textu o japonských čajích a mechanických loutkách?

Korejci se neobyčejně aktivně zajímají o všechny metody, systémy, technologie vymyšlené a používané v Japonsku, rádi se inspirují a snaží se dané věci ještě více vylepšit. Úvod do školení se mi tehdy povedlo vytvořit právě pomocí informací o historických mechanických loutkách a mám potvrzeno, že si tuto část vzdělávacího programu zapamatovali snad všichni účastníci.

Obvyklou definicí Karakuri Kaizen je, že se jedná o mechanické zařízení, které obecně zlepšuje práci. Zařízení využívající pouze mechanickou energii a vyhýbající se elektrické, hydraulické nebo pneumatické energii. Zároveň není řízeno počítačem, ale právě konstrukcí mechaniky. Karakuri Kaizen se používá velice často právě v japonských a korejských automotive společnostech.

Samotné slovo kaizen je známé jako neustálé zlepšování, často vyžadující pokus - omyl a vždy vyžadující vstupy od pracovníků výroby. Karakuri Kaizen tedy umožňuje základní neustálé zlepšování v mnoha malých krocích, na rozdíl od např. změn počítačových systémů, což jsou kroky bezpochyby velké, finančně náročné, s dlouhým časem potřebným pro zavedení do každodenní výroby, kroky, které obvykle iniciuje management a implementaci provádějí inženýři nebo programátoři. Důležitou okolností je také fakt, že pracovníci ve výrobě mohou vytvářet a vylepšovat zařízení karakuri sami, nepotřebují instalaci žádných počítačů ani senzorů. A také následná údržba je podstatně snadnější a rychlejší. Údržbu mohou prakticky ihned provádět přímo bez čekání na pomoc specialistů.

Během své stáže u společnosti Toyota v Japonsku jsem měla možnost se s touto metodou několikrát setkat v praxi, ale z pochopitelných důvodů platí uvnitř japonských výrobních závodů extrémně přísné zákazy fotografování i natáčení videí, takže nemohu bohužel nabídnout žádný vlastní obrazový záznam. Nicméně velice pěkná a výstižná videa poskytují stránky muzea Toyota Kaikan v Toyota City nebo https://jipm-event.com/karakuri/movie.

A konečně se dostáváme k těm mechanickým loutkám ze 17. století. Jak je to možné? Co je spojuje? Karakuri vlastně znamená trik, mechanismus, tedy mechanický trik. A právě předchůdci dnešních mechanických řešení byly japonské mechanické panenky karakuri ningyo からくり人形. První zmínky, o nich jsou staré přibližně 1500 let, ale na vrcholu popularity byly asi před 200 lety.

Jedním z nejznámějších příkladů je panenka/loutka na nošení čaje, stará cca 180 let. Váha misky s čajem položená na podnos přiměla panenku posouvat se vpřed o nastavenou vzdálenost, zatímco pohybovala nohama, protože ji poháněla navinutá pružina. Po vyjmutí misky a vypití čaje se prázdná miska opět umístila na tác. Tato váha pak přiměla panenku, aby se otočila a vrátila do původní polohy. To je co? Unikátní loutka ještě dnes funguje dokonale. Kromě takových panenek na nošení čaje existují také panenky, které třeba umějí střílet šípy, píší kaligrafické znaky na rýžový papír nebo tančí. V dobách největší slávy se karakuri ningyo běžně používaly na divadelních představeních, jako velmi drahé hračky nebo během rozličných festivalů.

Přestože výraz karakuri je japonský, samotná myšlenka není pro Japonsko jedinečná. Jedinečné ale určitě je, jakým způsobem Japonci dokázali tuto historickou hračku uchopit a využít v době, kdy je svět téměř existenčně závislý na složitých technologiích a počítačových systémech. 

Západní svět má také mnoho takových panenek, které umí hrát hudbu, kreslit nebo psát. Mnohá města v Evropě mají nějaká mechanická loutková zařízení, často ve věžích radnic a často ještě kombinovaná třeba se zvonkohrou. V Japonsku jsou karakuri loutky k vidění v několika samostatných karakuri muzejích, např. ve městě Nagoya (viz. foto), Hakone, Takayama.